Muzikanti s dlouhými prsty

21.05.2009 18:04

Odmalička chtěli hrát na klavír. Rodiče je podpořili, a tak šli na konzervatoř, kde sklízí jeden úspěch za druhým. Studenti klavírního oddělení Nikol Bóková a Vladimír Halíček.

Zleva: Vladimír Halíček, Hana Kundrátová a Nikol Bóková. Foto Petra Bartíková

21. května 2009 09:50 – OSTRAVA
Na klavír hrají ve třídě Hany Kundrátové. „Po tolika letech jsou tak trochu jako moje vlastní děti,“ přiznává pedagožka.

Není divu, Vladimíra učí od prvního ročníku, dnes je v pátém. Nikol si u ní sedla za klavír už jako malá holčička, když jí bylo pět nebo šest. „Věděla jsem, že chci jít na konzervatoř, měla jsem v tom jasno. Tak jsem chodila k paní učitelce na konzultace, to jsem byla ještě hodně malá,“ vzpomíná. Vladimír chodil k soukromému učiteli, ale pak ho maminka přihlásila na základní uměleckou školu ve Fulneku. Za dva roky se stihl naučit to, co se normálně učí šest let, a přihlásil se na konzervatoř.

Sběrači italských pohárů
Nedávno se vrátili z Itálie. Nikol a Vladimír se zúčastnili 4. mezinárodní soutěže Musica Insieme v Musile di Piave. Hana Kundrátová je doprovázela. Nikol ve své kategorii vyhrála, Vladimír získal druhou cenu.

„Byla to perfektní zkušenost. Poznali jsme nové lidi a viděli jsme, jak jsme na tom v porovnání s mezinárodní konkurencí,“ vypráví 18letá Nikol Bóková z Ostravy. „Připravovali jsme se několik měsíců. Jako vždycky, program se cvičí tak dlouho, dokud není v našich uších perfektní.“

„Věděli jsme, že jedeme na soutěž, ve které čeští klavíristé většinou obhajují první nebo druhé ceny,“ přidává se Hana Kundrátová.

„Byli tam pianisté z celého světa: z Koreje, Japonska, Albánie, Chorvatska, Slovinska, Ukrajiny. Slyšeli jsme různé výkony v různé kvalitě, naši to obhájili velice pěkně. Mimochodem Italové mají krásný zvyk – dávají poháry jako ceny. U nás předáváme diplom, věcnou cenu nebo finanční odměnu, Italové darují zlaté a stříbrné poháry na nožičce – jako ve sportu. Nikola už je sbírá, z loňska má dva, teď si přivezla třetí. Vláďa dostal jenom medaili, tak je z toho nešťastný. Musí jet příští rok zase, nedá se nic dělat,“ směje se pedagožka a uznává, že i medaile je pěkná.

Benátky za vítězství
Nikol i Vladimír se do Itálie moc těšili. Byla to pro ně příjemná změna, na chvíli se podívali do světa. „Byl jsem po cestě hodně unavený a trochu jsem znervózněl, ale i tak jsem si hraní vychutnal,“ říká 20letý Vladimír Halíček z Fulneku. Nikol se nestihla z cesty ani pořádně vzpamatovat, sotva přijeli do Itálie, už hrála na klavír. Hana Kundrátová byla pokaždé v duchu se svými žáky a jak přiznává, občas měla větší strach než oni. „Alespoň jsem jim držela palce, nic jiného už jsem v tu chvíli dělat nemohla,“ dodává.

Původně měli zůstat v Itálii jenom tři dny, Nikol však ve své kategorii zvítězila, a tak hráli na koncertě vítězů a zůstali o dva dny déle.

„Prošli jsme si Benátky, bylo to krásné. Navštívili jsme i galerii Akademie, kde jsou obrazy Tintoretta a Tiziana, a taky jsme viděli Lido. Koupali jsme se, i když bylo moře studené,“ vzpomíná Vladimír.

S radostí se vyfotili, kde to šlo. „Máme strašně moc fotek, podívejte se třeba na tuhle,“ ukazuje Hana Kundrátová fotku v mobilu. Je na ní Nikol a Vladimír s kapitánskými čepicemi na hlavách, sedí ve vlaku a vypadají dost unaveně. „Takhle vypadali, když už jsme jeli domů,“ směje se od srdce učitelka svým žákům.

Koncert vítězů byl podle ní famózní. „I když byl strašně dlouhý. V úvodu hovořil starosta města, pak prezident soutěže a šéf poroty, samotný koncert trval asi dvě a půl hodiny. Pak se předávaly ceny a diplomy, byla u toho televize, Nikol to měla s veškerou slávou.“

Petra Bartíková, Solokapr.cz

http://solokapr.cz/zivot-v-kraji/clanek/muzikanti-s-dlouhymi-prsty.html